Tribunál pro válečné zločiny v Haagu, plným jménem Mezinárodní trestní tribunál pro stíhání osob, odpovědných za závažná porušení mezinárodního humanitárního práva, spáchaná na teritoriu bývalé Jugoslávie od roku 1991, má akronym ICTY, podle anglických slov International Criminal Tribunal for the Prosecution of Persons Responsible for Serious Violations of International Humanitarian Law Committed in the Territory of Former Yugoslavia since 1991. ICTY byl založen AD HOC (pro tento případ), pod mohutným tlakem USA, rezolucí 827 Rady bezpečnosti (RB) dne 25. května 1993. Nápad k založení Tribunálu vzešel od Klause Kinkela, když zdědil německé ministerstvo zahraničí po Hans–Dietrich Genscherovi, hlavním zločinci proti míru v souvislosti s rozbitím Jugoslávie. Nápad převzala Madeleine Albrightová (tehdy velvyslankyně USA při RB), která ihned pochopila, že ICTY bude hrát významnou roli „prodloužené ruky“ USA v mezinárodní politice. Financování projektu na začátku zajistil G. Soros, mezinárodní finanční žralok, známý pro „kupování poslušných duší“ v rámci různých nevládních organizací, NGO (non–governmental organizations), v zemích bývalého „východního bloku“. Nicméně se velmi brzy ukázalo,že ICTY je svým způsobem ilegální instituce, právní zmetek, který má řadu protizákonných, nepřijatelných vlastností:

1.) Rada bezpečnosti (RB) neměla podle Charty OSN oprávnění zakládat soud (tribunál). Kapitola VII Charty OSN jedná o situacích ohrožení míru, o aktech agrese, kdy může RB zasáhnout. Podle článku 29 si může RB utvořit vedlejší, přiřazené, na RB závislé (subsidiary) orgány, nezbytné pro své funkce. Nelze si ale představit, aby byl soud (tribunál) na někom závislým. RB nemá ve svém statutu pravomoc organizovat něco, co neodpovídá jeho pravomocem. Snad by to mohlo udělat samotné Valné shromáždění, ne ale RB.

2.) RB, když „předepisovala“ kompetence Tribunálu, zřejmě záměrně vynechala ze statutu ICTY jako základní mezinárodní zločiny: plánování, podněcování, podpora a uskutečnění agrese a ozbrojené secese, které ohrožují mír – vše to, aby ochránila pravé viníky rozbití Jugoslávie, agrese proti ni. Charta OSN (čl. 2 /4/ a /7/) zakazuje vměšování do vnitřních záležitostí druhých států, zakazuje hrozbu i použití síly od kteréhokoli státu proti jinému státu, podtrhuje, že je vojenská intervence proti kterémukoli státu agrese a zločin BEZ ospravedlnění. V případě Jugoslávie se ICTY tímto vůbec neřídil, neodsoudil flagrantní vměšování řady států do vnitřních záležitostí Jugoslávie, nepranýřoval hrozby použití síly Statut ICTY dokonce zajišťuje jeho nadřazenost nad národními soudy té které země, což je jasné porušení Charty OSN, která trvá na tom, že OSN nes mí uzurpovat suverénní práva států.

4.) Odehrál se veliký podvod při poskytování a zveřejňování informací o různých válečných zločinech. Když pochopil obludnost projektu s ICTY, podal demisi první předseda komise expertů pro válečné zločiny v Bosně a Hercegovině, holandský profesor státního práva Fric Kalshoven, který chtěl fakta, důkazy a ne propagandu. Po něm touto funkcí pověřili pravověrného muslima, sunnitu, profesora Sharifa Bassiouniho, z DePaulovy univerzity v Chicagu, který velikou část informací o zločinech Chorvatů a Muslimů proti Srbům ve své zprávě (1994) nezveřejnil,

5.) Zavrženíhodné postupy ICTY znamenají často i únosy, vyloženě hulvátské zatýkání, dokonce i vraždy při zatýkání. Zcela byla odstraněna presumpce neviny. Heslo ICTY, pokud se jednalo o srbské zatykané, jako by znělo :“Dokaž, že nejsi vinen, až když tě zatkli!“. ICTY zavedl „utajené obžaloby“ (sealed indictments), o kterých postižení nemusí vůbec vědět. Jak píše (Mediterranean Quaterly, srpen 1994) profesor Carletonovy univerzity v Ottavě C.G.Jacobsen, ICTY povoluje tvrzení o vině a priori a tím diktuje a omezuje vyšetřování (chtěli to Albrightová a kanadský plukovník Fenrik z dozoru OSN nad válečnými zločiny). Při soudu s bosenským Srbem Dušanem Tadićem byl hlavním svědkem obžaloby Dragan Opačić, který zasvěceně odříkal, že viděl v táboře, jak Dušan Tadić páchá válečné zločiny. Pak se mu ale hnulo svědomí a přiznal se, že byl pod hrozbou smrti ke svému svědectví, které se naučil zpaměti, přinucen sarajevskými muslimskými úřady, že nikdy před tím Tadiće neviděl. Soud se jen „otřepal“ a pozval si jiné „svědky“, kteří možná měli otrlejší svědomí. Soud pokračoval dál, jako by se nic nestalo a Tadić byl odsouzen po nových svědectvích k mnoha letům (20 ?) žaláře.

6.) Financování byrokratického monstra ICTY, které má přes 1 000 zaměstnanců (roční výdaj přes 100 milionů US dolarů) má být hrazeno ze řádného rozpočtu OSN (čl.32 statutu ICTY). Skutečnost je ale jiná, financování ICTY je hlavně ze zdrojů USA, arabských států, Sorose, proto i příliš často ta zcela jednostranná rozhodnutí ICTY podle přání těch, kteří za to platí. Paní Albrightovou ne neprávem nazývali někteří soudcové ICTY „matkou Tribunálu“. Pěkně to vyjádřil pan Jamie Shea, mluvčí NATO (časopis The Guardian mu dal pseudonym „Šampion lží“), když řekl, že by bez zemí NATO nebyl žádný mezinárodní soudní dvůr, nebyl by Mezinárodní trestní tribunál pro někdejší Jugoslávii, protože země NATO jsou na předním místě těch, kteří založili tyto tribunály, kteří je financují a podporují v jejich denních potřebách… Uvedená obžaloba Jugoslávie byla uvedena podle konvence o genocidě. Tato konvence se nevztahuje na organizaci NATO…Země NATO jsou ty, které zajistily finance pro ustavení Tribunálu. My jsme většinoví finančníci…(1. května 1999). NATO je tedy neomylné: žaluje, soudí a vykonává rozsudky zcela podle svého…vždyť to vše platí…

7.) Výběr postupů a pořadí soudů je zcela selektivní. Řada zatčených Srbů byla ve vězení i déle než čtyři roky (např.Šešelj, Krajišnik.atd.), než začal s nimi soud. Řada „jasných“ válečných zločinců vůbec nebyla obžalována (např. generál Adem Ceku, tč. předseda vlády Kosova, bývalý velitel albánské osvobozovací armády Kosova, UCK, který spáchal řadu ověřených zločinů proti Srbům na Kosovu i za války v Chorvatsku a nyní cestuje po světě). Významný kosovský Albánec Ramuš Harudinaj, s prokázanou řadou vražd Srbů, různých Nealbánců i pro–jihoslovanských Albánců, byl sice už ve vězení Scheveningen, ale pak ho propustili, aby si mohl připravit obhajobu doma na Kosovu. „Gauleiter“ Západu na Kosovu Sören–Jessen Petersen ho chválil, jaký je to prý férový člověk. Srby takto obžalované nepouštějí domů.

Vtipně komentoval činnost Tribunálu známý kritik mnoha postupů Západu, britský novinář John Laughland (The Times, 17.června 1999): „Je to tribunál darebáků, s předem domluvenými postupy. Tento Tribunál ve skutečnosti porušuje všechny normy správného (soudního) postupu…“ Takže není vůbec nějakou slávou pracovat pro tento pochybný soud (tribunál). Naše nová soudkyně Ústavního soudu paní Ivana Janů pracovala několik roků pro ICTY. Co si asi ona sama myslí o práci a poslání tohoto výsměchu práva?

Jinak by legální založení nestranného, zákony poctivě dodržujícího Tribunálu na souzení válečných zločinů bylo nutné uvítat, nesměl by to ale být takový pokrytecký Tribunál, jak ho popisuje britský novinář Laughland, za použití slova darebáci. Uvádí se, že kolem 5–6 % populace tvoří různí psychopati, pro které události jako válka, a obzvláště občanská válka, představují významnou možnost pro ukojení jejich patologických představ. Přidá–li se k tomu odpovídající propaganda, válečné zločiny se jen množí. Ten, pro koho přestane platit Boží přikázání NEZABIJEŠ !, toho od zločinu může odvrátit jen strach z trestu. To případné potrestání však musí platit pro všechny stejně a nejenom pro ty, které „mocní pánové světa“ nemají z různých příčin rádi, proti kterým bojují, proti kterým vymýšlejí nejhorší pomluvy a lži. Tragedií pro spravedlnost je to, když globalizovaná informační služba a media nehlásí to, co se skutečně děje, ale to, co mají objednáno hlásit. Tragedií je, když ICTY zatýká a soudí podle toho, co si přejí ti, kteří ho vymysleli a kteří ho platí.

K zajištění popularity práce ICTY pomohly i různé PR (Public Relations) propagační agentury, které z dezinformací až lží dělají pravdu. Známá byla např.Ruder&Finn Global Public Affairs z Washingtonu, koupená Chorvatskem, bosensko–hercegovskými Muslimy, bohatou albánskou lobby. Ale i jinak pracuje propaganda proti Srbům, do 80tých let XX. století pokládaných za statečný a čestný národ. Od té doby jsou v řadě amerických filmů Srbové představováni jako kriminálníci, teroristé, vrahové. Tak začínal i populární US seriál JAG. I velmi populární herci převzali významné role ve vysloveně protisrbských filmech, těžko říci proč: z neznalosti? ze stupidity? z drzosti? za peníze? I vynikající Richard Gere tak vystupoval ve filmu “Za nepřátelskými liniemi“ (Behind Enemy Lines), i půvabná Nicole Kidman ve filmu „Peacemaker“ (Mírotvorce). Co všechno udělají peníze a jako polehčující okolnost i neznalost pravdy, politická stupidita.

Pro většinu nestranných pozorovatelů činnosti Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu (ICTY), vyvolalo oprávněné zděšení (podzim 2006) nedávné propuštění po DVOU LETECH vězení Nasira ORIĆE, velitele nemalé muslimské posádky, po svých zločinech zejména se známou 28. divize v Srebrenici v Bosně. Tribunál mu má dokonce ještě zaplatit určitý obnos, protože o několik málo dnů omylem „přesluhoval“ ve vězení. Orić, válečný zločinec par excellence, vůbec nebyl souzen za genocidu, ani za přímé vraždy, i když jeho jednotky od roku 1992 do 1995 zpustošily mnoho srbských vesnic a osad (prý více než 100) východní Bosny a povraždily tam mnoho obyvatel (údaje říkají až 2–3000), mužů, žen i dětí. Vojáci holandského ochranného praporu, včetně jeho velitele plukovníka Karremanse, opakovaně uváděli veliké masakry Srbů v této oblasti. Západním dopisovatelům (např. Washington Post, 16.února 1994) Orić ukazoval své „trofeje“ ve formě videokazet, kde byly jeho jednotkami vypálené domy, Srbové bez hlavy, jejich těla nakupená v žalostných hromadách, rozstřílené zdi srbské osady. Některé hromady mrtvol Srbů, jak se chvástal, „vyhazoval výbušninami na měsíc“. V sarajevském deníku Oslobodjenje (seriál od 24.srpna 1996), se brání proti informacím Muslima Ibrana Mustafiće (významného člena Izetbegovićovy Strany demokratické akce) o teroru, který Orić a jeho mafie rozpoutali v obklíčené Srebrenici (Junge Welt, 27.–28. července 1996). Orić se tam chválí, jak „v květnu 1992 (měsíc po vyhlášení samostatnosti Bosny a Hercegoviny) vyčistil četnické (tj.srbské) vesnice (vyhnal nebo zlikvidoval tamní obyvatele) a pak město (tj.Srebrenici) napadli a dobyli.“ Ještě měsíc před obsazením Srebrenici bosensko–srbským vojskem (11.července 1995), podnikli Orićovi muži další ze svých loupežných přepadů srbských vesnic v široké oblasti východní Bosny, za obvyklého ničení a vraždění. A při tom tribunál ICTY odsoudil Oriće proto, „že nezabránil zneužití lidských práv“, ne za válečné zločiny. Když generál UNPROFORu P. Morillon svědčil během soudu s Miloševićem, doslova rozzuřil bosenské Muslimy, když prohlásil, že srbské zločiny zřejmě souvisely s masakry Muslimů nad bosenskými Srby.

V roce 1981 žilo v Srebrenici 28,4 % Srbů a 68,7 % Muslimů, v létě 1995 tam už žádní Srbové nebyli. Ve vloni vydané (2005), pečlivě zpracované knize Milivoje Ivaniševiće „Zločiny proti Srbům (1992–1995)“, ve vraždách v široké oblasti Srebrenici, v odstavci „odpovědní za zločiny“ je téměř všude jméno Nasira Oriće, podobně jako severně, v Posavině, téměř všude je v této souvislosti jméno dalšího hrdlořeza, Vinka Štefaneka, plukovníka HVO (Chorvatská rada obrany). V seznamu „Kniha mrtvých – Srebrenica –Bratunac“ je uvedeno 3262 Srbů, kteří byli povražděni během 1992–95 v Srebrenici a jejím širším okolí. Tribunál ICTY tyto informace dostal, ale nic proti tam uvedeným zločincům spáchaných pod vedením Oriće nepodnikl. ICTY vůbec nevzal na vědomí, že kolem 2000 Muslimů padlo v bojích kolem Srebrenici, spolu s 1200 bosensko–srbskými vojáky. Podle dezinformací, které šířily ICTY, západní média i státníci, ti mrtví Muslimové byli všechno oběti genocidy. Jako by v tamních tři léta trvajících urputných bojích nikdo nezahynul.

ICTY tvrdí, že obžalovává a soudí i podle „odpovědnosti velitele“. A to je příčina toho, že téměř všichni srbští velitelé z občansko–etnicko–náboženské války v Chorvatsku, v Bosně a Hercegovině, a pak z doby NATO agrese (1999) proti Svazové republice Jugoslávii, SRJ (Srbsko a Černá Hora) a bojů proti teroristům UCK (Osvobozovací vojsko Kosova), jsou tč. věznění nebo obžalováni od ICTY. Je při tom zajímavé a trapné, že osoba, která má na svém účtu tisíce zabitých a zmrzačených ve SRJ, nedozírné ekologické škody, rozsáhlá ničení v zemi (škody podle různých odhadů až za 50 –100 miliard US dolarů), je na svobodě a těší se veliké úctě v Evropské unii. Je to pan Javier Solana, který jako generální tajemník NATO „stiskl knoflík“ dne 24. března 1999, po kterém začala 78 dnů trvající, Radou bezpečnosti neschválená zločinecká agrese, ničení a zabíjení v SRJ. Pan SOLANA, který zastává tč. přední funkci v zahraniční politice EU, je vlastně, podle velitelské odpovědnosti, válečným zločincem par excellence. Jak to, že ho ICTY neobžaloval a nedal zatknout ? Copak není těžký mezinárodní zločin, když stovky bombardérů, na základě lživých informací, ničí a zabíjí 78 dnů, jen tak, když to nějaký generální tajemník, nějaké organizace nařídí, bez schválení jedinou světovou organizací OSN (její RB), která na to má právo? Nepřipomíná to slova Svatého Augustina, že „Stát bez práva je brloh lotrů“– kde místo „stát“ možno uvést „organizace NATO a její páni v roce 1999“. Ničení a zabíjení se účastnila i letadla sjednoceného Německa, která to stejné zde prováděla před 50 lety a částečně i před 80 lety.

Podle velitelské zodpovědnosti za hrůzy občansko–etnicko náboženské války byl souzen i bývalý prezident SRJ Slobodan Milošević, který ve vězení, během své obhajoby, i zemřel. Nicméně před tím nad svými vězniteli triumfoval, ukázal jim a jejich pánům jejich lži a podvody. I když to byli oni, podle velitelské odpovědnosti, kdo začali za pomoci Západu (Německa, Rakouska, Itálie, Vatikánu, a hlavně pak Clintonových USA) zabíjení a ničení v někdejší Jugoslávii, ICTY nikdy neobžaloval prezidenta Chorvatska Franju Tudjmana a prezidenta Bosny, Muslima Aliju Izenbegoviće, i když dodatečně se nechal slyšet, že je sledoval, že je dokonce možná i měl v plánu obžalovat. O obžalování Slovince Milana Kučana, který vlastně rozpad Jugoslávie zahájil, se nikdo nezmínil. Obžaloba ICTY proti Miloševićovi, podepsaná jeho hlavní prokurátorkou Louise Arbourovou, šikovně skrývala zločiny, které se mohly dokumentovaně připsat na vrub NATO aliance a albánských teroristů. Není zrovna pro nás nejlepší vizitka, že jsme vstoupili do NATO 12 dnů před počátkem jeho zločinů páchaných proti SRJ (12.března 1999) do této kdysi obranné a vážené organizace, a že jsme nevyužili hned svého vlivu (formálně by to šlo), k zastavení agrese NATO proti SRJ.

Když letectvo NATO začalo ničit a zabíjet ve SRJ, byla to doba, kdy Tribunál v Haagu (ICTY) měl ukázat své opodstatnění a energicky odsoudit tento do nebe volající zločin agrese, vydat mezinárodní zatykače na lidi, odpovědné za něho, a poukázat na trapné výmysly a lži západních státníků a médií o událostech na Kosovu. A tady ICTY a lidé za něho odpovědní ukázali svou skutečnou, nepoctivou tvář. Z ICTY udělali pravý KANGAROO COURT („KLOKANÍ SOUD“), jak ho někteří na Západě nazývají. Mysleli při tom na soud, který je výsměchem soudu, ve kterém jsou základy zákona a spravedlnosti pošlapávány. ICTY je instituce, která jako dávná ČEKA v prvních letech SSSR (podle Solženicyna) slučuje v jedněch rukách vyšetřování, zatykání, výslech, trestní řízení, soud i provedení rozsudku, zatím bez trestu smrti. ICTY není Norimberk v roce 1946, ale Moskva v roce 1938, se svými stalinskými monstr–procesy, pořádanými z politických důvodů.

Zatím co tisíce bomb a raket padaly na SRJ během NATO agrese v 1999, zatím co zakázané tříštivé bomby (cluster bombs) zabíjely a mrzačily a ochuzený uran chystal ekologickou katastrofu a úmrtí na zhoubné nádory a leukémii, hlavní prokurátorka ICTY paní Louise Arbour 22. května 1999 obžalovala s nebývalou drzostí prezidenta SRJ Slobodana Miloševiće, prezidenta Srbska Milana Milutinoviće, náčelníka generálního štábu armády SRJ generálplukovníka D. Ojdaniće, generála V. Stojiljkoviće, a ještě další osobnosti, za válečné zločiny. Znělo to jako vtip z nejčernějšího humoru. Paní prokurátorka chtěla pomoci z úzkých svým západním chlebodárcům, protože Jugoslávie obžalovala NATO za zločineckou agresi a vraždy civilního obyvatelstva, a za obrovské škody touto agresí způsobené, u legálního Mezinárodního soudního dvoru, soudu spravedlnosti v Haagu (založeném v r. 1921). V posledních 2–3 letech se USA, NATO, z části i Evropská unie, pod nebývalým tlakem a sliby snažily přimět SRJ, pak i stát Srbsko a Černá Hora, aby odvolaly svoji žalobu proti NATO zločinům (agresi). Jejich úmysl je zřejmý – chtěly by odsoudit Srbsko jako viníka za tragické události konce XX.století, aby veškerá škoda padla na Srbsko. Málem by chtěly, aby jim Srbsko zaplatilo i výdaje za zločinecké bombardování.

I při nezvyklé drzosti mocných, přece jen vyvolání války, agrese (a co byl NATO útok na SRJ 24. března 1999 než jasná agrese) patří mezi základní, nejtěžší mezinárodní zločiny, už od doby Kellogg (americký státník)–Briandova (francouzský státník) paktu (1928). Zdalipak si mezinárodní zločinci a jejich vrtichvosti, kteří organizovali a uskutečnili NATO agresi proti Jugoslávii v 1999, vzpomněli na rozsudek nad nacistickými zločinci v Norimberku: „Vyvolat agresivní válku je podle toho nejen mezinárodní zločin, ale NEJVĚTŠÍ mezinárodní zločin, který se liší od jiných válečných zločinů jen tím, že v sobě obsahuje akumulované zlo všech těch zločinů.“

Za svoje trapné, nečestné chování však paní Louise Arbour byla svými chlebodárci bohatě odměněna. Když ukončila svou činnost v ICTY, stala se v rodné Kanadě soudkyní Vrchního soudu. A v roce 2004 dostala ještě prestižnější a zřejmě i ještě lépe placenou funkci: stala se Vysokou komisařkou OSN pro lidská práva (UNHCHR). Ještě však před tím o ni napsali článek dva světově známí právníci, Christopher Black z Kanady a Edward S.Herman, profesor univerzity z Pennsylvanie (USA) „Louise Arbour, ještě neobžalovaný válečný zločinec“ (Balkans Infos, čís.42, 2000).

Profesor právnické fakulty Jihozápadní univerzity Kalifornie Jonathan J. Miller napsal 11. května 1999 v Los Angeles Times: „Poprvé ve svých dějinách se Spojené Státy ocitly jako účastník ozbrojeného konfliktu, ve kterém by mohl mezinárodní soud zcela oprávněně požadovat, aby soudil americké státní činitele i vojáky…Je to dobré pro mezinárodní právo, ale špatné pro prezidenta Clintona….protože bombardování, jako forma nátlaku, je ilegální.“

Chorvatská armáda, po zuby ozbrojená Německem, přes vyhlášené embargo, přepadla 1. května západní srbskou část Slavonie (v té době součást Republiky srbská Krajina, RSK). Pod zničující palbou dělostřelectva a letectva, bylo vyhnáno ze svých domovů kolem 15 000 tamních srbských obyvatel do zbídačené Republiky Srbské v Bosně a Hercegovině, do SRJ. Vypáleno bylo údajně přes 1 000 srbských domů (aby se uprchlíci neměli kam vrátit), počet zabitých není přesně znám, udává se téměř 300 mrtvých a nezvěstných. Za této hrozné situace, kdy hořely a byly ničeny srbské vesnice a bylo vražděno srbské obyvatelstvo, nařídil tehdejší president RSK Milan Martić, jako pokus o zastavení řádění chorvatské soldatesky, vypálit několik raket s tříštivými náložemi na Záhřeb. Bylo při tom 5 mrtvých a několik desítek zraněných. Vyvolalo to zděšení v Záhřebu a nenávistnou reakci ochránce Chorvatska, Německa. OSN prakticky nijak nereagovala na porušení úmluvy o chráněné UNPA (United Nations Protected Area) zóně, Západní Slavonii (v té době probíhala jednání mezi místními Srby a záhřebskými úřady), ani na smrt několika vojáků UNPROFOR (United Nations Protection Force), vyvolanou činností chorvatských jednotek. ICTY nijak zvlášť neodsoudil ničení a vraždění v Západní Slavonii, UNPROFOR nijak nechránil jemu svěřenou oblast. Zato ale ICTY obratem obžaloval Martiće za válečný zločin, protože nechal odpálit těch několik raket v rámci pokusu o odvrácení další agrese na RSK. A „klokaní soud“ ICTY odsoudil Milana Martiće na 10 let vězení. Vládnoucí činitelé Chorvatska a ti, kteří nařídili a provedly ničení a zabíjení, vyhnání 15 000 Srbů ze Západní Slavonie, ti potrestáni nebyli.

Tribunál v Haagu je politická instituce, která svými podvody a nečestnými postupy soudí téměř celému srbskému národu, včetně jeho vůdců, a která se stala hlavním nástrojem, kterým se snaží zajistit amnestii pro ty, kteří doma i ze zahraničí zničili prosperující, multietnickou Jugoslávii a pro ty, kteří připravili a spáchali zločin NATO agrese proti té, již zmenšené Jugoslávii (SRJ) v roce 1999. Cíl ICTY je shodit vinu ze skutečných viníků na oběť, zajistit amnestii pro ty, kteří skutečně spáchali zločiny (Clinton, Albrightová, Blair, Fischer, Scharping, Solana, generál W.Clark, atd. a jejich místní nohsledi), i když nikdo nebyl zcela bez viny v tragedii Jugoslávie. Pokud by ICTY postupoval jako legální, nestranná organizace, která odsoudí skutečné viníky, kteří jsou jistě na obou stranách konfliktu, bylo by to správné. Ale dosavadní postup ICTY svědčí o pravém opaku. Válkou, sankcemi, ekologickou katastrofou následkem NATO agrese, stálou přítomností statisíců uprchlíků těžce poškozené Srbsko je soustavně vydíráno Západem, aby posílalo do Haagu kde koho, jinak že nedostane půjčky, že bude trvat proti němu stále zhoubná propaganda, že bude řešena otázka Kosova nepříznivě pro Srbsko, že nebudou přijati do evropských struktur, že mu nebudou poskytnuty výhody při obchodování, atd. Nejhorší na tom je, že jsou si lidé stále více vědomi, že ICTY neposkytuje spravedlivý soud. A věčně zachmuřená „inkvisitorka“ (hlavní prokurátorka ICTY), paní Carla del Ponte stále hrozí a chová se k Srbsku jako k nějaké západní kolonii.

Jedná se tu o odpovědnost hmotnou, politickou, dějinnou, morální a povšechně lidskou. NATO a jeho páni drze pošlapali řadu konvencí, protokolů, principů z Haagu, z Helsinek, ze Ženevy, z Norimberka, o zákonech a zvyklostech vedení války, o ochraně civilního obyvatelstva během války atd. Nutno zde připomenout, že OSN v roce 1956 opomenula zřídit soud pro válečné zločiny. USA mezi prvními znemožnily uskutečnění tohoto projektu v r. 1988, o který se snažilo 120 členů OSN. V posledních desítiletích proběhlo více „vnitřních“ konfliktů, které byly neskonale krvavější nežli události v někdejší Jugoslávii: válka ve Vietnamu, Afghánistánu, Nigerii (válka s Biafrou), Sudánu, Angole. A přece nikdo z mocných pro ně nevnutil organizaci OSN a mezinárodnímu společenství AD HOC tribunál. Sama paní Albrightová zamítla vojenskou angažovanost OSN v Rwandě, kdy ještě existovala možné zabránit masakru 800 000, nebo i více, zcela nevinných lidí.

Před ustavením ICTY v květnu 1993 bylo rozhodnuto (rezoluce RB 808 ze dne 22.února 1993), že plánované ICTY bude stíhat ty, kteří budou odpovědni za porušování mezinárodního humanitárního práva, uskutečněné na teritoriu bývalé Jugoslávie od roku 1991. Tribunál byl ustaven AD HOC, tedy pouze pro tuto příležitost. Při té příležitosti několik států, členů RB (Brasilie, Čína, Japonsko, Mexiko) nicméně při tom uvedlo, že neexistuje právní podklad pro ustavení Mezinárodního tribunálu AD HOC. Je veliký rozdíl mezi tribunály pro soud s válečnými zločinci v Norimberku a Tokiu a ICTY. Tribunály v Norimberku a Tokiu vznikly až po konci války, ICTY začal působit během trvání občansko–etnicko–náboženské války, kdy si činnost a rozhodování soudu zcela přivlastnili ti, kteří tragedii v Jugoslávii vyvolali a kteří provoz tribunálu platili…A tak vznikl ICTY, který svojí jednostranností, nevhodnými až podvodnými postupy zostudil světovou justici.